Nejlíp jsem se vařit naučila v devadesátých letech, kdy jsme v brněnském paneláku živili dvě malé děti z jedné výplaty. Maminka mi tehdy do telefonu diktovala, co všechno se dá uvařit z hrachu, mouky a pár vajec, a já si to zapisovala na zadní stranu složenky. Ne že bychom chtěli — ono to jinak nešlo.
Dnes už tak přísně šetřit nemusíme, ale zvyky mi zůstaly a při současných cenách se hodí víc než kdy dřív. Levné vaření totiž neznamená jíst hůř nebo pořád dokola totéž. Znamená vědět, kudy peníze z kuchyně skutečně odtékají — a to většinou není tam, kde by člověk čekal.
Sepsala jsem, čím se u nás ušetří nejvíc. U každé rady najdete i částky a konkrétní jídla, protože rada „vařte chytře“ vám sama o sobě večeři na stůl nepostaví.
Jídelníček skládejte dřív, než vejdete do obchodu
Největší úspora se nekoná u plotny, ale u kuchyňského stolu v neděli večer. Deset minut s tužkou a papírem: co budeme jíst od pondělí do pátku, co z toho už doma je a co je potřeba dokoupit. Z toho vznikne nákupní seznam — a ten je pak v obchodě zákon. Kdo nakupuje bez seznamu, nekupuje suroviny, ale nápady. A nápady jsou drahé.
Záleží i na pořadí: nejdřív letáky, teprve potom jídelníček. Když je v akci vepřová plec, bude v týdnu vepřové. Léta jsem to dělala obráceně — nejdřív jsem vymyslela jídla a pak draze sháněla, co k nim potřebuju.
Do plánu promítněte i roční dobu. V listopadu nevařím z rajčat a salátových okurek, ale ze zelí, kořenové zeleniny a brambor — brambory pořídíte v pytli v přepočtu za pár korun na kilo a stojí na nich půlka české kuchyně. Sezónní zelenina je levnější a chutná líp; to není poučka z časopisu, to vidím každou sobotu na Zelném trhu.
A nikdy nechoďte nakupovat s prázdným žaludkem. Vím, jak banálně to zní, ale porovnejte si někdy účtenky. Hlad je nejdražší nákupčí: přihodí do košíku uzeninu, sýr a něco sladkého „jen tak“, a doma se pak divíte, že z osmi set korun nejde složit ani jedna pořádná večeře.
Luštěniny nejsou příloha z nouze, ale hlavní jídlo
Půlkilový sáček čočky stojí kolem čtyřiceti korun a nasytí čtyři lidi. Maso pro stejný počet strávníků pořídíte třikrát až čtyřikrát dráž. Přesto se v mnoha domácnostech luštěniny vaří jednou za měsíc, a ještě s omluvou. U nás bývaly na stole každý týden a nikdo nestrádal — čočka na kyselo s vejcem a cibulkou je oběd, za který se nemusí stydět žádná kuchyně, a celý hrnec pro čtyři vyjde zhruba na stokorunu i s vejci.
Chce to jen dvě drobnosti. Hrách a fazole namočte večer předem do studené vody — vaření se zkrátí zhruba na polovinu a ušetříte i za energii; čočka namáčení nepotřebuje. A všechno kyselé, ocet nebo rajčata, přidávejte až k měkkým luštěninám. V kyselém se nedovaří, ani kdybyste je na plotně nechali do večera.
Maso kupujte levnější — a berte ho jako chuť, ne jako základ
Kuřecí prsa stojí skoro dvakrát tolik co stehna, přitom stehna mají víc chuti a nevysuší se tak snadno. Na guláš patří kližka nebo přední hovězí, ne drahé zadní — dlouhým dušením zkřehne právě levnější maso protkané vazivem, zatímco libové zadní z hrnce vyleze suché. Tohle mi kdysi vysvětlil řezník v Husovicích a od té doby u něj nakupuju s důvěrou.
Druhý trik znaly už naše babičky: maso nemusí být na talíři hlavní postava. Sto padesát gramů uzeného provoní celý hrnec hrachové polévky, hrst slaniny povýší dušené zelí i obyčejné brambory. Když maso hraje roli koření, nají se rodina za třetinu peněz — a nikdo si nestěžuje, to mi věřte.
Suché pečivo je surovina, ne odpad
Pečivo se u nás vyhazuje nejčastěji ze všech potravin, a přitom právě z něj uměly naše babičky vykouzlit nejvíc. Suché rohlíky nastrouhám na hrubším struhadle na strouhanku — sklenice se šroubovacím víčkem, suché místo ve spíži, vydrží měsíce a je prakticky zadarmo. Kostičky opečené nasucho na pánvi zase poslouží jako krutony do každé polévky.
A pak je tu moje nejmilejší záchrana: žemlovka s jablky a tvarohem. Šest suchých rohlíků, dvě jablka, mléko a tvaroh — večeře pro celou rodinu z věcí, které by jinde skončily v koši. Doma ji mívají radši než nedělní koláč, i když by to nahlas nikdo nepřiznal.
Vařte jednou, jezte dvakrát
Velký hrnec spotřebuje skoro stejně energie jako malý a váš čas taky není zadarmo. Omáčky, guláš i polévky proto vařím rovnou na dva dny — guláš je druhý den stejně lepší, to ví každá kuchařka. Jen jídlo nechte zchladnout a do dvou hodin ho uložte do lednice, ať vydrží v pořádku.
Ještě víc šetří plánované proměny. V neděli uvařím o pár brambor navíc a v pondělí z nich jsou bramborové placky. Ze zbytku šunky, který by sám o sobě nikoho nenasytil, jsou zapečené těstoviny se šunkou a sýrem — jídlo, které u nás mizí rychleji než svíčková. Zbytky nejsou ostuda; ostuda je vyhazovat.
Mrazák je spíž, ne skladiště záhad
Mrazák šetří jen tomu, kdo v něm má pořádek. Léta jsem to dělala špatně: koupila jsem maso v akci, hodila ho dovnitř a za rok vylovila stříbrný balíček, nad kterým se rodina dohadovala, jestli je to vepřové, nebo rybí filé. Od té doby píšu fixou na každý sáček obsah a datum a jednou za měsíc mrazák projdu, ať se nic neztratí na dně.
Co se u nás mrazí pravidelně: pečivo hned v den nákupu (rozpečené v troubě je k nerozeznání od čerstvého), maso z akcí rozdělené na porce a hotová jídla v krabičkách po dvou porcích. Právě ty krabičky nás zachraňují před nejdražším jídlem ze všech — objednanou večeří v sedm, když se nestíhá.
Neplaťte za práci, kterou zvládnete za pět minut
Strouhaný sýr stojí v přepočtu na kilo klidně o třetinu víc než tentýž sýr v bloku. Předkrájená zelenina, hotové dresinky, obalované řízky z pultu — všude platíte hlavně za to, že práci udělal někdo za vás. Struhadlo ji zvládne za tři minuty a nic si neúčtuje.
V obchodě se dívejte na jediný údaj: cenu za kilo, tu malým písmem na cenovce. „Výhodné rodinné balení“ bývá dražší než dvě menší a akce nemusí být akce. Trvalo mi ostudně dlouho, než jsem si toho začala všímat — od té doby mě žlutá cenovka jen tak neobalamutí.
Šetřit neznamená strádat
Všechny ty rady mají společný základ: chvíle rozmyslu předem ušetří stokoruny potom. Jídelníček na papíře, luštěniny bez předsudků, levnější kusy masa, pečivo, které se nevyhazuje, hrnec navařený na dva dny a mrazák s pořádkem. U nás to dohromady dělá několik tisíc měsíčně — a vaří se pořád stejně dobře jako dřív, možná líp. Šetření v kuchyni není trest. Je to řemeslo, a řemeslo se dá naučit.
Časté otázky
Kolik se dá na vaření reálně ušetřit?
Když jsme byli doma čtyři, dělalo to zhruba čtvrtinu až třetinu útraty za jídlo — v dnešních cenách dva až tři tisíce korun měsíčně. Nejvíc uspoří jídelníček se seznamem a vynechání polotovarů. Nečekejte ale zázrak za týden; nové zvyky se usazují měsíc i dva.
Vyplatí se kupovat maso ve slevě do zásoby?
Vyplatí, ale jen s mrazákem a s rozmyslem. Maso rozdělte na porce a zamrazte hned v den nákupu, ne až za tři dny. A hlídejte datum spotřeby — sleva na maso, kterému zbývá den, je výhodná jen tehdy, když ho týž den zpracujete nebo zamrazíte.
Co když rodina luštěniny odmítá?
Začněte polévkami — hustá hrachová s kouskem uzeného projde i u zapřisáhlých odpůrců. Osvědčila se mi červená čočka: rozvaří se dohladka, v polévce není vidět a zahustí ji místo mouky. A nevzdávejte to po prvním pokusu, děti novou chuť často přijmou až napopáté.
Je vaření doma opravdu levnější než polotovary a rozvoz?
Skoro vždycky. Porce hotového jídla z chladicího pultu stojí 60 až 90 Kč a dospělý se z ní většinou nenají. Za stejné peníze uvaříte hrnec jídla pro čtyři z luštěnin nebo levnějšího masa. Polotovar dává smysl jen tehdy, když by jinak přijela objednaná večeře za pětistovku.
Přišpendlete si ho na Pinterest, ať ho příště najdete hned. Obrázek je připravený na svislou nástěnku.
Uložit na Pinterest
